pátek 13. října 2017

PROČ píšu anonymně

Na blogu není jediná moje fotka, věk. Co o mně vlastně víte? Víte jen, že se jmenuju Adéla (což ani nemusí být pravda), neznáte žádnou mojí sociální síť (pokud jste ji teda nevypátrali?). A proč? Protože se bojím, že kdyby objevily můj blog známý, kamarádi, prostě kdokoli, kdo mě zná, vysmáli by se mi, řekli, že si hraju na něco, co nejsem..

    Asi v 11 letech jsem měla blog (asi pátý), byla jsem malá, a tak jsem na blogu zveřejnila snad všechno co šlo - mojí fotku, věk, narození. "Kamarádi" ze třídy (byli jsme tenkrát tak v 5. třídě?) ho podle mého jména asi po roce našli a vysmáli se mi. A já se svojí tehdy (asi dosavadní když se i teď bojím) slabou povahou jsem na sobě nedávala znát, že mi to vadí, ale doma jsem trpěla. Bohužel jsem zapomněla heslo, přihlašovací jméno i e-mail ke blogu, a tak bylo ztraceno, že bych to mohla vymazat.. Výsměch trval asi týden, ani ne, všichni na to zapomněli a starali se zase o něco jiného. Ale ve mě ten pocit zůstal stále. Blog je pořád dohledatelný na internetu. Nepovedlo se mi ho smazat. Sice na blogu naštěstí nepíšu nic konkrétního, jen nějaké blbosti, ale i tak je to pro mě osobní věc, kterou chci i nechci mít jen pro sebe. V tomhle ohledu neuvěřitelně obdivuju youtubery (ne v ohledu náplně jejich videí - o tom se radši nebudu vyjadřovat ve většině případů), obdivuju je v tom, že i přes hrozné "hejtování" a negativní komentáře, si jdou dál, přehlížejí je (dobře, určitě to nemají takhle lehké, určitě mají dobré i špatné dny, kdy brečí, ale na kameře to nedají znát).

Často přemýšlím jestli prostě tenhle blog v pohodě nenasdílet na moje všechny sociální sítě, kde mě sledují lidi z okolí.. nevím.. Udělám to a budu toho litovat. Neudělám to a budu toho litovat. 
       
Ráda bych slyšela Váš názor na tyto výsměchy (nechci psát šikanu).
Mějte se krásně a buďte na sebe navzájem ohleduplní ♥

43 komentářů

  1. Super článek. Ani nevíš, jak ti rozumím. Ani já jsem o svém blogu nikomu neřekla, ze stejného důvodu jako ty. Přijde mi hrozné, jak se lidé můžou smát něčemu, s čím si někdo dává práci a dává do toho svůj čas a energii. Jinak máš moc hezký blog, určitě se sem ještě vrátím :)

    OdpovědětVymazat
  2. V mojom okolí tiež málo kto vie že mám blog, ani nie preto źe sa bojím že by sa mi smiali ale jednoducho to tak cítim a nemusia o mne všetci okolo vedieť čo robím keď mám trochu čas. Možno aj preto že som tak trochu hamblivá. Keď to tak cítiš nechaj si to len pre seba a pre cudzích čo ťa poznajú iba z blogovania. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Taky o sobě na blogu moc nepíšu a žiju neustále ve strachu, že ho někdo z mých blízkých objeví. Je to proto, že tam píšu o hodně svých pocitech a věcech, který prostě nechci, aby věděli. Ani nevím proč. Bojím se jejich názoru? Že se mi budou vysmívat, že si hraju na nějakou blogerku? Že chci takový kraviny sdílet se světem? Pořád o tom přemýšlím, že bych zveřejnila svůj instagram, ale pak si vlastně říkám, že je to fajn tak, jak to je teď. Třeba to někdy změním, ale v dohlednu rozhodně ne.

    OdpovědětVymazat
  4. Já si myslím, že malé odhalení může být.Nikdo nepozná, že tento blog je tvůj pokuď neuvejníš příjmení a fotku, sa neboj��������❤

    OdpovědětVymazat
  5. niekedy je najlepšie byť anonym a vykecať sa

    OdpovědětVymazat
  6. Zastávám názor, že pokud nechci, aby se někdo něco dozvěděl - NEDÁVÁM to na internet. To samé Instagram, Facebook. Dávám tam fotky a informace s vědomím, že mi nevadí, když si je kdokoli prohlédne.
    Jinak u mě ví asi každý, že mám blog a co na něm píšu :-) Paradoxně zmíním kdejakou ptákovinu, ale věci o bydlení, práci nebo rodině zásadně ne. To mi přijde moc osobní - na rozdíl od toho, čím si denně odličuju obličej. Třeba :-DD
    Bebe

    OdpovědětVymazat
  7. Úplně tě chápu! Já kdysi taky měla různé blogy a bála jsem se, že to objeví lidé z mého okolí. A jednou se to stalo a cítila jsem se příšerně. Sice se mi nikdo nesmál, ale bylo mi trapně. Teď nepíšu anonymně, protože jsem si řekla, že je mi jedno, jestli to někdo objeví a vlastně moji nejbližší i ví, že píšu a podporují mě :)

    OdpovědětVymazat
  8. Tohoto jsem se také dřívě hrozně bála. Na základce to nebylo jednoduché (krom party kamarádek naštěstí) a na střední to mám ve třídě ještě horší (a tam už jsem sama...šikana? psychická? maybe. prostě urážky). Vysmívají se mi i bez blogu, natož s ním. A přeci jsem se rozhodla, že tam budu dávat vše a trochu i nějaké to video bylo. I když strach je a vždy u vydání byl (ale mizí pomalu) takový podivný pocit. Nicméně můj blog ASI zatím nikdo neobjevil...nemám ho nikde uvedený (ale chci časem uvést...po matuře) a pokud o něm ví, tak nic zlého nekomentují a já o tom nevím. Jen u jednoho videa se mi objevil hnusný komentář a myslím, že od jednoho z nich (jsem si téměř jistá podle toho co psal), ale nějak jsem to rozdýcahala, smazala koment (snesu negativitu a jiné názory, ale tady o to nešlo) a dál ok :) Pořád si říkám, že stejně jak jsem zmizela ze základky (kde to tak zlé bylo snad jen poslední rok a pořád tam byly ty kamarádky a já to ani tolik nevnímala) a nyní se vídám jen s kamarádkama, tak stejně tak zmizím ze střední a už nikoho z nich neuvidím. A oni mě. A na vejšce (pokud se dostanu...pokud ne, tak v práci) nebo kdekoliv jinde to snad už bude pak ok. Ale blog (apod.) bude dál, at budu kdekoliv mezi kýmkoliv. A o to jde. Mám i sociální sítě, co je blog proti nim občas. A komentáře můžu třídit pokud chci. A je to moje věc a pokud mají potřebu řešit tolik mě, tak je to jejich problém. Už jsem se rozhodla pořád kvůli někomu neomezovat, ale pořádně dělat, co mě baví :) :)
    A jinak krásný upřímný článek. Fakt ti úplně rozumím. Ale je to na tobě jak to uděláš. Možná postupně? Časem? Jde o to, jak to chceš a kolik článků je díky tomu polovičních nebo není. Já jsem na tvém blogu velice ráda i bez toho, ale určitě tě ráda poznám i jinak. Ale tak či tak, bez toho nebo s tím, taková věc hodně lidí prostě zasáhne nějak, jde o to opravdu se neohlížet na lidi, co umí být akorát zlí a řešit ostatní a dělat, co ty chceš a sama řešit to hlavní...sebe. Oni nestojí pak opravdu za nic než protočení očí, pokud kvůli tomu budou extra zlí nebo extra něco řešit (než třeba po objevení nějaká poznámka a dotaz na to...no snad máš ale už fajn kolektiv aby to tolik neřešili ne? :)) Je fajn, že se nám tu i takto svěříš a zeptáš na názor.
    No přeju hodně fajn dní s blogem (ať tě budeme nebo nebudeme dál znát) a dál pokračuj rozhodně. Máš moc fajn blog :) :)

    OdpovědětVymazat
  9. Jak já ti rozumím. Před víc jak rokem jsem ještě na blogu měla svojí fotku a odkaz na soukromý Instagram, ale pak na ten můj blog přišlo pár lidí z okolí a sice se žádný vyloženě výsměch nekonal, ale stejně mi to nebylo a není příjemný.. Už jsem se s tím sice naučila žít, že i lidi z mýho okolí ví o blogu, ale kdybych mohla vrátit čas, tak bych fotku na blog nedala :) Záleží holt na každém, jak to vnímá a pokud necítíš to, že bys chtěla na blog sdílet něco víc o sobě, tak to nedělej :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
  10. Ano, taky se mi to stalo, trápila jsem se tím. Ale časem jsem se z toho dostala a teď anonymně nebloguji. Sice nemám napsané jméno, adresu, ale fotky svoje zveřejňuju a podle těch mě může kdokoliv poznat. Ale sama se o blogu nešířím, ani na soc. sítích, kde mě sledují známí, ani přímo to neříkám známým. I když píšu převážně jen o cestování, nemusí všichni vědět, že píšu, když si to dohledají, tak si to dohledají, to už s tím nic neudělám a je mi to celkem jedno. A pokud by se mi vysmívali, tak co, jejich věc, tohle už neřeším. Záleží jen a jen na tobě, zda to zveřejníš, ale určitě se výsměchem nenechat odradit. :)

    OdpovědětVymazat
  11. Měla jsem to podobně. O mně všichni vždycky věděli, že píšu blog. A vždycky ho bylo hrozně snadný dohledat, Štvalo mě to, protože jsem se musela hrozně přetvářet, jelikož jsem se bála, kdo ho čte, žejo.. A že mě může odsoudit.
    No, a to mi zůstalo
    Story of my shitty life.


    Prolhaná Mrcha

    OdpovědětVymazat
  12. Já anonymně nepíšu, ale ve svém okolí moc neříkám, že si píšu blog. Říkám to akorát těm, u kterých vím, že by je to mohlo zajímat a nevysmějí se tomu. Měla jsem strach hlavně u přítele, ale kromě pár blbých poznámek co někdy prohodí mě v tom podporuje :)

    https://wantbefitm.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  13. Veľmi zaujímavý článok :) spočiatku aj v mojom okolí málokto vedel, že mám blog...tiež som sa bála ako zareaguje moje okolie...budú sa mi smiať? bude sa im moje písanie páčiť? Postup času som však prišla na jedno: Až keď sa vykašleš na ostatných čo si myslia až vtedy to čo robím bude mať pre mňa zmysel a zmiznú obavy vždy keď vydám článok čo si o tom pomyslia a vlastne vedia, že mám ten blog?? Teraz to neriešim a na blogu spomínam len mojich najbližších ľudí, ktorí ma skutočne podporujú a majú ma radi. Teraz sa mi už stáva, že mi napíšu ľudia o ktorých by som povedala, že možno ani nečítajú môj blog a nezaujímajú sa tak mi zrazu napíšu Nika super článok, super úprava fotiek, krásne fotky a podobne a teší ma to...dnešná doba je taká, že keď sa niekto o niečo snaží vždy sú tam tí neprajníci či ľudia čo radí rozoberú aj susedovu sesternicu z tretieho kolena... ale zabudni na to! buď sama sebou! Potom budeš ľutovať, že kvôli niekomu s kým sa ani nestretávaš ani možno už nie ste v kontakte si premeškala toľko skvelý príležitostí či veci, zážitkov... Mojko život máme len jeden, tak ži ho na plno a neboj sa ničoho! Kašli na ostatných tými hatemi si len kompenzujú to že možno oni by nikdy nenabrali odvahu mať blog alebo by v tom neboli takí dobrí ako si ty ;) <3
    partofnicol.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  14. Mám to podobne, takže som rovnakého názoru... Tiež obdivujem youtuberky, ktoré sa nehanbia. :)

    OdpovědětVymazat
  15. Úplně ti rozumím, protože to mám docela podobně. Lidé v mém okolí o blogu neví, pouze ségra a přítel, který na můj blog nechodí. Ale dříve jsem měla blogy několik a věděly o něm pár kamarádek, které začaly pak blogovat, ale kvůli tomu mě to přestalo i bavit, protože jsem se milionkrát rozmýšela, co napíšu, aby se mi za to třeba nesmály a tak.. takže pro mě je lepší, když o tom nikdo z okolí neví.

    OdpovědětVymazat
  16. Upřímně to mám stejně. Na mém blogu se člověk může dozvědět pouze věk a sem tam něco z mého života, ale nic víc, jelikož by mi nebylo příjemné, kdyby si to četl někdo z mého okolí o kom vím, že nechci, aby si jej četl, proto jsem ho sdílela pouze pár mým známým u kterých jsem si jistá, ale u zbytku jednoduše nevím a nemám na to kuráž. Jsem sice osoba, které je jedno, co si o ní druzí myslí, ale v téhle věci jednoduše nechci, aby někdo věděl, že si píšu blog. Nedokázala bych být ani youtuberka, taky je docela obdivuju, že se dokážou otevřít ostatním, když ví, že si to může pustit kdokoliv třeba z jejich školy. Víš mně je sice jedno, co si o mně myslí ostatní a taky to, že si to přečte někdo cizí, ale nejsou mi ukradení ti, které vídám skoro denně. Třeba takoví spolužáci. Nechci, aby o mně něco věděli, protože si to určití jedinci z nich nezaslouží.

    OdpovědětVymazat
  17. Ha, to tě naprosto chápu. Já na svém starém blogu psal o lidech z mého okolí (hlavně o ženách, dál to asi rozvádět nemusím :D). Jedna z nich to pak náhodou našla. A přečetla si věci, které vědět neměla.
    ...
    ...
    ...
    Byla to taková krásná blogová telenovela, ale ten blog jsem si pak samozřejmě zrušil :D A teď si na tyhle věci dávám setsakra pozor.

    OdpovědětVymazat
  18. Jo to chápu moc dobře, ne ze bych si prosla výsměchem spoluzaku, ale dřív muj stary blog nasla mamka, i bracha, a vim ze si ho cetli, a ten soucasny si cte muj pritel (ale tam o tom vim, protože mi ho zalozil), ale uz si musim davat pozor co pisu, a není tam takova svoboda. ale zas je to asi také o tom, o cem clovek pise, co sdili, ale je to tak trochu i zasah do soukromi, pokud clovek pise o sobe, svém zivote, nejaky denik, no, musí si to každý sam promyslet, co sdilet, a co filtrovat. je to tezky. kor když ho najde někdo, u koho o to nestojíš.
    je pravda ze bych prave kvůli tomu taky nemohla byt youtuberka, protože moje soukromi je moje, něco sdilim na socialni site, ale to je opravdu jen zlomek, ale youtuberi jsou sledovani denne krok za krokem, to je silenost.

    OdpovědětVymazat
  19. ked som mala svoj blog uz nejaky ten cas, poukazovala som ho hrozne vela ludom zo svojho okolia, pretoze som nan bola celkom dost hrda. a samozrejme sa dostala informacia o mojom blogu aj k mojim vtedajsim spoluziakom. chcela som skusit aj natocit nejake video, tak som poziadala ludi na blogu, aby sa ma nieco spytali a viem, ze to moje video, kde odpovedam na otazky, videlo dost vela mojich spoluziakov, dokonca ho jeden chalan ukazal aj jednemu ucitelovi. nebolo mi to prijemne, ale nenechala som sa odradit, blog som nevymazala a video tiez nie. presla som na vysoku skolu a pocas tretieho roka na nej, sa ku mne dostala informacia, ze celkom vela ludi pozeralo v skolskej kniznici moje videa, co teda znamena, ze vedia aj o mojom blogu, kedze pod kazdym videom mam nan link. ale nikto nic nehovori, nikto ku mne este nikdy neprisiel a nepovedal "haha, videl som tvoje videa a si uplne trapna". ja si hovorim, ze ked ich chcu pozerat, nech ich pozeraju s akymkkolvek umyslom. nech sa na nich zasmeju, nech sa na mne zasmeju. ale aspon su dostatocne rozumni na to, aby ma otvorene nehejtovali. ale myslim, ze na to som az prilis nepodstatna pre nich. takze pokracujem v natacani videi a je v nich tak velmi vela informacii o mne, ze keby niekto velmi chcel, tak ma nimi pomaly dokaze vydierat.

    OdpovědětVymazat
  20. Mezi dětmi je strašně jednoduché najít něco, do čeho se dá strefovat. Pokud se ale i teď necítíš na to, posílat ostatním blog - prostě to nedělej. :) Hlavně nesmíš panikařit, když zjistíš, že ho někdo zná - musíš s tím uvnitř počítat, je to prostě "venku" na internetu. Každopádně celkově to téma je na dlouhé povídání, jedna věc je, co člověk publikuje, druhá, jak se k tomu ostatní staví (a ne vždy pozitivně, i když nemají sebemenší důvod).

    OdpovědětVymazat
  21. Jo to moc dobře znám taky bloguju anonymně a nechci to měnit bloguju pod přezdívkou a všude mám falešná jména. Sice už nejsem školou povinná ale stejně se bojím že by to kamarádi nebo někdo z práce dohledal a smáli by se mi anebo by třeba z toho byl průser když občas píšu že práci děsné a tak. Ale věřím že ve škole je to ještě horší tam když se dětská spojit do někoho se pustí tak je to to nejhorší co se může stát.

    OdpovědětVymazat
  22. O mém blogu ví rodina, kamarádi a dokonce i někteří učitelé na mediální škole, kam teď chodím. Výsměchy jsem okolo blogu nezažila. Já si totiž za svým blogem pevně stojím, dělám to co mě baví, stejně jako ostatní. Když budeš na svůj blog pyšná, lidé to nebudou brát jako něco směšného. Záleží také na tom, o čem píšeš, ale to ty ani nemusíš řešit. Píšeš skvělé, motivační a smysluplné články.

    http://thewaybya.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  23. Výsměšky pouštím jedním uchem tam a druhým hned ven, o blogu normálně mluvím a pokud má někdo potřebu se jen proto smát ... no tak pak asi nejsme na stejné úrovni a nemám dál zájem :D nemluvím o konstruktivní kritice

    SmileThess

    OdpovědětVymazat
  24. Když jsem měla blog před x lety, tak jsem to řekla jen své nejlepší kamarádce a ta to respektovala, ale ostatním jsem se to styděla říct. Když jsem si zakládala blog co mám teď, tak jsem to zprvu nechtěla moc šířit do svého okolí, ale nakonec jsem se k tomu odhodlala a musím říct, že to bylo to nejlepší. Lidi co mě mají rádi, tak přijdou na blog, aby si přečetli co jsme napsala. Lidé co mě nemají rádi, tam chodí, protože chtějí vymyslet nějaké drby na mě. A já to neřeším, jsem pak ráda za každého čtenáře ať už přijde v pozitivním či negativním úmyslu. A hlavně je hezké když někam přijdeš a kamarádi se tě na blog ptají. Ale je to čistě na tobě, když nechceš, tak na to kašli. Pořádně si to promysli a uvidíš. Nemáš se za co stydět. A kdo by se teď smál, tak je hloupý a závidí :D
    Inspiration by Linda

    OdpovědětVymazat
  25. Tyhle výsměchy pocházejí z úst hloupých lidí, kteří většinou závidí, že člověk dělá něco, co ho baví. Nebo se smějí, protože je to pro ně něco nového/neobvyklého a na to obzvlášť česká společnost nereaguje dobře. Já se tohohle taky hrozně bála, jsem relativně nesebevědomý introvert, na základce jsem byla dost šikanovaná a všude největší outsider. Teď už je mi to vše jedno, píšu veřejně a ať si to klidně každý přečte. Nemám se za co stydět a na blogování není nic špatného :) ale tvým důvodům rozumím, třeba se někdy přestaneš bát :)

    LENN

    OdpovědětVymazat
  26. Tohle znám moc dobře ale nesmíš být v životě nejistá. Já mám štěstí v tom že mám ledacos jak by se řeklo na salámu a tenkrát jsem měla blog o zvířatech, no bylo mi asi 11 let a pár lidí se mi ve třídě taky kvůli tomu posmívalo. Dříve jsem z toho byla špatná ale dneska bych si z takových věcí dělala možná tak sama srandu ze sebe. Můj momentální blog objevilo mnoho lidí v mém okolí a ač sama uznávám že ten blog není nic extra, tak mi ho spousta lidí v mém okolí pochválila a že si občas taky něco přečtou a líbí se jim ten nápad. Musíš si víc věřit v tom co děláš, nebát se okolí a mít hloupé lidi na háku. Hlavně se měj ráda a důvěřuj sobě.

    OdpovědětVymazat
  27. Naprosto tě chápu. Já mám teda blog neanonymní, ale také celkem bojuji s tím, že ho lidé z okolí znají. Všichni to teda akceptují a vždycky to tak bylo (i na základce, což se celkem divím), ale příjemné to není. Já mám taky pár starých blogů, které prostě nemůžu vymazat, což mě strašně štve, ale tak nějak jsem to už překonala a snažím se co se týče tohoto tématu zůstat optimistická. Obzvlášť když lidi v mém okolí pro mě mají pochopení a nic takového jako výsměch se mi už dlouho nestalo, ale stejně zůstávám nedůvěřivá kvůli jiným výsměchům, které jsem zažila na základce... Chápu tedy, že je to těžké, člověk se hrozně těžko s tímto vyrovnává a vždycky to v člověku zůstane, ale pokud aspoň trochu věříš svému okolí, tak není se čeho bát. :) Člověka občas překvapí, jaké pozitivní reakce od svého okolí může získat. :) Ať už se rozhodneš jakkoliv- vždy jsou tady lidi, kteří budou mít něco proti, ale vždy (obzvlášť v tvém případě, kdy tvůj blog je absolutně boží) tu bude více lidí, kteří budou stát za tebou. :)

    OdpovědětVymazat
  28. měla jsem (a pořád zčásti taky mám) strach...a přesně jak píšeš, obdivuji youtubery a taky bloggery, kteří se zveřejnit fotky nebojí...taky mám strach z reakce okolí, ale snad už jsem ve věku, kdy to lidé (doufám) neřeší...přeju hodně odvahy, zvládneme to ♥

    OdpovědětVymazat
  29. Stalo sa mi niečo podobné. A preto, keď som začínala s blogom Katka Ink, vymazala som zo svojich priateľov všetkých, ktorí by sa tomu vysmiali. Začala som používať sociálne siete a prestať riešiť takýchto ľudí - nemá to zmysel. Radšej robím, čo ma baví a nebojím sa k tomu priznať. :)

    OdpovědětVymazat
  30. Také jsem moc velkou dobu přemýšlela zda čtenářům ukázat vůbec jak vypadám. A co když jim nebudu sympatická a pak ke mě nebudou chodit, co když si to bude číst někdo z mého okolí,... Všemožné otázky mě napadali a pak sem si řekla prostě, že se nebudu bát a hotovo. At vidí od koho čtou ty "slátaniny" at si udělají obrázek. Zastávám názor, že si nemám nic brát z toho co si o mě myslí ostatní. At se posmívají a nadávají, už mě to trápit nebude, maximálně mě jich bude líto za to jací jsou oni ale já taková nejsem a můžu za to být moc ráda.
    Nestyd se za svoje psaní a tvorbu! :) Až se na to budeš cítit tak uvidíš.

    OdpovědětVymazat
  31. tyjo, tak to úplně úplně chápu.. Už jsem byla na střední a kvůli sázce sem na YT měla natočit asi dvě videa a ten výsměch který se mi dostal? Dělala jsem jak sem hrozně nad věcí, ale žralo mě to a dost:/

    OdpovědětVymazat
  32. Rozumím ti z vlastní zkušenosti. Já sama jsem měla x blogů anonymních, protože jsem se bála toho, že by se mi okolí vysmálo, byla to doslova má noční můra! Poslední blog, který i dle názvu vypovídání o tom, jak jsem se cítila (neviditelna-divka) jsem vedle zcela anonymně a bála jsem se o něm říct i mé nejlepší kamarádce, ale nakonec jsem ji to řekla. Naštěstí se nikdy nedostal mezi mé kamarády a okolí. Neuměla jsem si ani představit, kdyby na to někdo přišel, přeci jenom ten blog byl mou součástí a psala jsem tam všechny své problémy. Našla jsem tam mnoho nových přátel a hodně lidí mě podporovalo a bylo to fakt příjemný. Po třech letech blogování na onom blogu jsem zjistila, že už nejsem ta neviditelná dívka a rozhodla jsem se pro nový blog, který už není anonymní. Řekla jsem si, že mě buď přijmou, nebo budou kritizovat, ale že to nezmění nic na tom, kým jsem. Budu si dál psát svoje články a třeba to dotáhnu dál, než ti, kteří se mi, at už za zády nebo do čí, vysmívají. Nesmíme se nechat ovlivňovat společností. :-) Držím Ti palce, aby jednou i z tebe ta bariéra opadla, stejně tak, jako ze mě :-)

    OdpovědětVymazat
  33. Moji spolužáci taky zjistili o mém úplně prvním blogu. A jelikož jsem byla hloupá a přihlašovala se na školních počítačích a samozřejmě jsem se neodhlašovala, vlezli tam a smazali mi ho. Naštěstí to nebyl moc soukromý blog ale stejně, nasere to. Ale anonymity se teď nijak nedržím. Teda jsou věci, který fakt nechci, aby o mně někdo ze střední nebo z rodiny věděl. Ale jinak na to tak nějak kašlu. Už jmenuju i města, kde studuju, píšu co jsem dělala, o svých kamarádkách, takže nějakej chytrej člověk by si to mohl dát dohromady. Ale chápu, proč ty se anonymity držíš, někdy v nás prostě i na první pohled malicherné věci z dětství zanechají stopu :)
    michelle-and-her-world.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  34. Já to měla dříve stejně. Teď už vydávám moje fotky, soc. sítě, informace o mně ale nikdo to z mého okolí neví. Myslím si, že většina by mohla být chápavější (už jsme taky starší žejo), ale pořád se najdou nějací ty blbečci.

    Co člověk musí zvládnout je, že teď to budou všichni vědět a ty se nesmíš za to stydět nebo být v háji. Hlavu vzhůru:-).

    OdpovědětVymazat
  35. Myslím si, že se nemáš za co stydět. Blog máš pěkný a jde vidět, že máš i spoustu čtenářů, kteří tady rádi chodí. A ohledně tvého okolí, tak s tím bych si hlavu nelámala. Pokud by se ti někdo vysmál, tak je to jen jeho hloupost a závist, že on není schopen něčeho takového dosáhnout. Myslím, že na sebe můžeš být pyšná a více si věřit, protože se nemáš za co stydět. :)

    OdpovědětVymazat
  36. Mám to hodně podobně..
    První blog jsem si založila když mi bylo 8 s pomocí ségry. Psala jsem tam hrozné nesmysly a říkala o něm normálně i kamarádům. Moje další blogy jsem ukázala jen ségře a dvěma kamarádkám. Ale pak se mi začala vysmívat právě ségra, která mě k tomu přivedla a já se snažila to skrývat hlavně před ní. Jednou si dokonce založila blog s podobnou tématikou jako jsem měla já, abych se s ní "bavila" jako s další blogerkou a když jsem jí na to skočila, tak se mi vysmála znova. Teď už mi je to tak jedno, ale vím, že v té době jsem to hodně řešila a štvalo mě to, protože jsem chtěla tvořit, ale ona mě srážela. A až po 10 letech mám blog, i když úplně nový, o kterém nikdo neví a jsem spokojená :D
    Rozhodně neplánuju můj blog spojovat se žádnou ze sociálních sítí,protože to beru jako něco úplně jiného, něco co se prostě musí brát zvlášť, aby to mělo své kouzlo.

    OdpovědětVymazat
  37. V tomhle jsem měla štěstí v neštěstí. Svůj první blog jsem hodně sdílela, ale našla jsem oporu jak v kamarádech tak v rodině. Akorát později se z toho stal stres a povinnost. Každý se pořád ptal, proč už tolik nepíšu a kdy zas bude nový článek. Tak jsem blog zavřela.

    Jenže jsem bez něj nevydržela, takže zase píšu. Nikde se nesdílím, ale taky se neschovávám. Prostě si na tom blogu tak hezky žiju, ví o něm jen pár kamarádek a je mi fajn.

    OdpovědětVymazat
  38. Hm, to je otázka. Tohle je taky už můj několikátý blog. Měla jsem předtím i pár takových, kde o mně nevědl nikdo nic. Ale to vše záleží... jestli víš, že budeš chtít psát veřejně i o věcech, které nechceš sdílet s úplně všemi, pak je lepší zůstat anonymní, ale v opačném případě musíš vždy počítat s tím, že ti nebudou fandit všichni, kdo tě znají...
    Já svůj blog nesdílím třeba na osobním profilu na fb, vytvořila jsem si nové stránky a stavím je na těch, které zajímají. :)

    OdpovědětVymazat
  39. Aj ja som na svoj prvý blog písala kadečo a bez miernych posmievačných poznámok sa to neobišlo, ale nejak som sa cez to preniesla a myslím, že aj ty, inak by si sa do ďalšieho nepustila :). Inak keď si mala ten blog na blog.cz dá sa vymazať tak, že nepíšeš serveru a požiadaš ich o to aj keď si zabudla prihlasovacie údaje.

    OdpovědětVymazat
  40. Tak o mém blogu zase ví skoro každý v mém okolí a ať si každý udělá obrázek sám.. Nějak to neřeším :) Ani negativní komentáře, protože většina lidí by mi toto do očí stějně neřekla,takže jakoby neexistovaly (ale naštěstí se jich u mě moc neobjevuje). Každopádně věřím,že tvá zkušenost z minulosti v tobě mohla zanechat tyto pocity a není na tom nic špatného soukromí si nechávat pro sebe :)

    OdpovědětVymazat
  41. Vím o čem mluvíš, sama mám ještě někde dohledatelný blog, kde mám ještě svoje staré fotky a články o blbostech a tajně doufám, že to nikdo neobjeví.. taky jsem těch blogů měla spoustu a spolužáci mi tam občas anonymně psali negativní komentáře.. Doteď mám strach někde veřejně aktuální blog sdílet.. :/

    OdpovědětVymazat
  42. Úprimne o mne vie to, že mám blog len málo ľudí ale nejako som to nikdy netajila len som ich nejako nechcela otravovať tým, že by ho mali čítať alebo niečo podobné. Inak stále sa niekto nájde, kt. bude tak nespokojný so svojím život, že má potrebu riešiť niekoho iného. Ja som sa už dávno naučila, že si nemôžem brať všetko tak s srdcu. Prežila som si dosť zlých vecí, ktoré ma naučili, že záleží len a len na mne ako sa budem cítiť a to, že človek sa každému nezavďačí. To, že sa ti deti smiali bolo pre teba určite v tom veku veľmi zlé a úprimne neviem aké to je. Ja som nikdy nemala takýto problém ale viem, že aj v našej triede boli deti zlé a vysmievali sa druhým len preto, že neboli taký ako oni chceli. Človek sa proste musí naučiť mať sám seba rád a potom ho už nikdy nebude trápiť to čo o ňom niekto hovorí.

    Suesanqa Súťaž

    OdpovědětVymazat
  43. Tohle tema už ctu asi na 3 blogu. Stejně to prožívam nebo jsem prožívala i já ve 20 letech.

    OdpovědětVymazat

Za každý smysluplný komentář předem děkuju :)

© Adela's Words Blog
Maira Gall